Jestli se někdy uvažovalo o sériové výrobě, tak nejvíc právě u tohoto kombíku. Motor byl uložen nad přední nápravou a uvažovalo se také o pohonu 4x4. O vůz měla zájem Veřejná bezpečnost (speciální úprava: pancéřový podvozek, výkonnější motor, mříž oddělující zavazadlový prostor, atd.) a také Státní bezpečnost. Spekuluje se, že výrobě zabránil příkaz ze Sovětského svazu.

Měla sloužit mladým zákazníkům. Pokud by se zahájila sériová výroba, byla by tato varianta se speciálně vyztuženým rámem, jehož hlavními nosnými prvky byl tento rám zakomponovaný do podlahy a pohon zadních kol, jedním z prvních čtyřdvéřových kabrioletů na světě. Unikátní je systém sklápění zadního trojúhelníkového okna.

Šlo o běžný kabriolet odvozený od běžně vyráběné Škody Rapid. Tento model prošel krátkým vývojem, během něhož byla zvýšena tuhost karoserie a přibylo stahovatelné zadní trojúhelníkové okno. Obě kabrioletové verze vycházely z klasického sedanu, hlavní rozdíl byl však v počtu míst. Kabriolety byly pouze čtyřsedadlové, mnoho místa zabral středový tunel a zesílený obvod rámu.

Byla vyrobena pouze v jediném exempláři. Z původní Škody 120 bylo použito malé množství dílů. Označení 120 zůstalo tomuto supersportu jen kvůli jisté tvarové příbuznosti s originálním sedanem. Tento automobil, vybavený manuální šestistupňovou převodovkou, který zrychloval z 0 - 100 km/h za 6 vteřin a dosahoval rychlosti přesahující 200 km/h. Agregát byl umístěn uprostřed a poháněna byla zadní kola. Vůz byl brzděn speciálními kotoučovými brzdami na všech čtyřech kolech, při jejichž vývoji se automobilka inspirovala u Porsche.

Bylo vyrobeno asi sto kusů, které byly používány při dopravě na tajná jednání vedoucích pracovníků předních podniků našeho průmyslu. Přesuny se konaly výhradně v pozdních nočních hodinách, proto neexistuje mnoho lidí, kteří jej viděli. Vůz se vyznačoval překvapivě tichým chodem. Před revolucí byly téměř všechny limuzíny sešrotovány, prý se zachovaly jen tři kusy.

Vládní limuzína vyrobená u příležitosti XII. sjezdu KSČ jako dar straně a vládě. Typickým byl výrazně prodloužený rozvor, zesílená konstrukce a čtyřlitrový motor Škoda. Do vozu se montovaly tři řady sedadel: První pro řidiče a náhradníka, druhá pro ochranku a třetí pro význačnou osobu. Vyroben byl také jeden exemplář, který by pojal celou vládu.

Tento užitkový automobil měl zesílenu zadní nápravu, použity byly listové pružiny namísto klasických vinutých. Připraveny byly modifikované verze pro zdravotní a pohřební služby.

Vůz do nepohody. Zdvojená zadní náprava s mechanickým automatickým natáčením poslední nápravy měla sloužit podnikům i jednotlivcům, jimž by jednoduchá náprava nestačila z důvodu nadměrné hmotnosti nákladu. Automobil byl vybaven dieselovým agregátem o objemu 3,1 l. Byl předurčen především pro logistické úkoly v lidové armádě. poháněny byly obě zadní nápravy, neúspěšně se vyvíjel i pohon všech šesti kol. To bylo zřejmě příčinou odložení výroby. Armáda měla zájem pouze o šestikolovou verzi.

Poslední z tajných modelů. Jde o lehký užitkový tahač, zjevně inspirovaný americkými trucky. Měl tvořit mezičlánek mezi "dvánáctsettrojkou" a nákladním vozem Avia. Výroba byla na spadnutí, její realizaci prý zabránila emigrace hlavního konstruktéra do Švédska.

Užitkový vůz měl na svoji dobu dostatečné parametry. Mohl sloužit elektrikářům, pošťákům či instalatérům. Vhodný by byl zvlášť do měst s frekventovanou dopravou či nedostatkem místa pro parkování.